Foto: Sídlo ekumenického patriarchy Bartoloměje v tureckém Istanbulu
V současné době sledujeme snahu Ekumenického patriarchátu ovlivňovat církevní dění na Ukrajině, která je všeobecně uznávanou kanonickou oblastí Ruské pravoslavné církve. Není to poprvé, co se Cařihrad pokouší vstupovat do záležitostí jiných autokefálních církví. Před několika lety došlo k podobnému pokusu i v naší Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku.
V následujících řádcích se pokusím nastínit, jak celá záležitost vypadal z pohledu očitého svědka, který byl po celou dobu členem Eparchiální rady Pražské pravoslavné eparchie a po velkou část tohoto období byl zaměstnán na církevním ústředí. Předesílám, že jde o můj osobní, čistě neoficiální pohled, který nemá za cíl kohokoli urážet, očerňovat či odsuzovat. Nejprve několik slov k vývoji pravoslavné církve především v Českých zemích.
Historie naší místní církve
Pravoslavná víra k nám byla přinesena sv. Cyrilem a Metodějem roku 863 z Cařihradu. Nešlo nicméně o vyslání biskupů a tak se stalo, že církev zde byla ustanovena až roku 869, kdy byl sv. Metoděj vysvěcen na moravského arcibiskupa (tehdy stále ještě pravoslavným) římským papežem Hadriánem II. První matkou naší místní církve se tak stala církev římská. Kvůli intrikám latinského duchovenstva a politického tlaku Franků však byli Metodějovi žáci po smrti arcibiskupa vyhnáni z Moravy roku 886. Pravoslavná víra a slovanská bohoslužba se však v Čechách udržely až do závěru 11. století, kdy byl roku 1096 rozehnán slovanský Sázavský klášter, kde byly, mimo jiné, uctívány ostatky sv. mučedníků Borise a Gleba. Pravoslaví v Českých zemích na dlouhá staletí zcela vymizelo…
Teprve roku 1874 se podařilo v Praze obnovit pravoslavné bohoslužby v chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Kněží, kteří soužili zde i ve třech nově postavených chrámech v západočeských lázeňských městech, náleželi k moskevskému patriarchátu. Zároveň rakouská vláda odmítla zřídit v Praze pravoslavnou farnost a z hlediska farní zprávy náleželi čeští pravoslavní pod srbskou farnost ve Vídni. Kolem chrámu sv. Mikuláše vznikla tzv. Pravoslavná beseda, sdružující přibližně stovku českých věřících.
Roku 1918, po vzniku republiky, bylo počítáno i se vznikem místní pravoslavné církve. Do čela skupiny, jež vzešla z Pravoslavné besedy, se postavil archimandrita Savaatij (Vrabec). V roce 1920 se ale zároveň ustavila Církev československá, která měla několik set tisíc členů a která vedla jednání se srbskou církví o přijetí pravoslaví. Nakonec však toto sdružení se vydalo zcela jiným, liberálním směrem. Pravoslaví zůstal věrný pouze její biskup Gorazd (Pavlík), vysvěcený v Bělehradě, s několika stovkami věřících. Jím vedené společenství samozřejmě spadalo pod jurisdikci srbské pravoslavné církve.
To byl též důvod, proč Bělehrad přes opakované Savaatijovy prosby odmítl jeho uznání nebo dokonce svěcení na biskupa. Savaatij tedy viděl jako jediné východisko požádat o svěcení v Cařihradě. 4. března 1923 jej zde patriarcha Melentij IV. nejen vysvětil, ale i jmenoval arcibiskupem nově zřízené pravoslavné církve v Československu pod jurisdikcí Ekumenického patriarchátu. Po návratu do vlasti se vladykové Savaatij a Gorazd dostali do střetu o vedoucí místo v českém (a moravském) pravoslaví, v němž velmi rychle díky podpoře obrovské části věřících zvítězil vladyka Gorazd. Byl to tedy on, kdo vybudoval meziválečnou církev v Čechách a na Moravě pod srbskou jurisdikcí. Srbská církev se tedy stala již druhou matkou naší místní církve. Roku 1942 byl vladyka Gorazd za pomoc protinacistickým odbojářům odsouzen k smrti a přijal korunu mučedníka. Dnes je uctíván jako svatý.
Vladyka Savaatij se po své porážce stáhl do ústraní a do církevního života se prakticky nezapojoval. Za okupace byl vězněn v koncentračním táboře a zemřel téměř zapomenut roku 1959 v Praze. Tomos o zřízení autonomní československé církve, který obdržel v Cařihradě, zůstal jen mrtvou literou.
Během okupace byla Gorazdova církev úředně rozpuštěna a (po kolikáté už) rozehnána. Ve složitých letech po skončení světové války byla církev obnovena pod jurisdikci moskevského patriarchátu. Ten jí nakonec roku 1951 udělil autokefalitu a její území zahrnovalo nejen historické České země, kde dříve působila církev Gorazdova, ale i Slovensko. Moskva je tedy třetí matkou naší církve. Určitý problém byl v tom, že církev tehdy měla papírově několik set tisíc členů, drtivou většinu z nich však představovali sjednocení uniaté na východním Slovensku. Když roku 1968 směla být řeckokatolická církev obnovena, zůstalo členy Pravoslavné církve v Československu asi 100 000 lidí. Přesto udělení autokefality umožnilo další rozvoj naší místní pravoslavné církve.
Vydání cařihradského tomosu
Nyní se dostáváme z dávnější historie do historie zcela nedávné. Cařihrad samozřejmě udělení autokefality Československé církvi Moskvou nikdy nepřijal. Po pádu komunismu roku 1989 začala Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku usilovat o nápravu vztahů s Ekumenickým patriarchátem a o uznání autokefality. Tyto snahy vyvrcholily roku 1998 vydáním patriaršího a synodálního tomosu, kterým Cařihrad uznával naši autokefalitu.
Česko-slovenská církev očekávala, že nový tomos se ponese v bratrském či alespoň otcovském duchu a ve vzájemné lásce bude pouze konstatovat již několik desetiletí fakticky existující stav, byť samozřejmě tak, aby Ekumenický patriarchát neztratil tvář. Dostalo se jí ale dokumentu zcela jiného obsahu i dikce. Uvádím jen výňatky z tomosu, obrázek si může čtenář udělat sám:
Z úvodu (podtrženo autorem):
„Naše svatá a velká Kristova církev, které je dána péče o všechny svaté Boží církve a která nikdy nenechá žádné své dítko bez ochrany a nikomu jinému nedovolí, aby dělal na co nemá právo a která jako živá Církev – žijící život vyššího života, jenž zjevil z hrobu vzkříšený Pán – činí dílo služby, udělila čest autonomie místní svaté církvi v Čechách a na Slovensku žijící ve svobodném, samosprávném a liberálním státě, i přestože je tato církev málo početná, a to v roce 1923 vydáním patriarchálního a synodálního tomosu. Od té doby až dodnes místní svatá Pravoslavná církev v Čechách a na Slovensku fungovala navzdory některým jejím nekanonickým činům, které tiše a s odpuštěním přecházíme, vědouce, že vše, co se uskutečnilo nekanonicky ne na základě pravidel a tradice jedné svaté pravoslavné Církve od počátku nemá moc a je neplatné a nikdy až na věky nebude schváleno.“
Za zakládající akt naší místní církve má být tedy pokládán nadále cařihradský tomos z roku 1923, který nikdy nevstoupil v život, na jehož základě nikdy církev vybudována nebyla. Veškerá tradice gorazdovské církve, včetně jejího utrpení za nacistické okupace, i tradice církve po roce 1945, má být tedy zapomenuta. Cokoli, co se během této doby stalo, bylo nekanonické a Cařihrad to má právo kdykoli zpochybnit.
Dále se v tomosu praví:
Diákoni a knězi jsou souzeni soudy druhého stupně, archijerejové soudy prvního stupně a pro přestupky svých povinností jsou souzeni podle posvátných kánonu prostřednictvím kanonicky sestavených synodálních soudů, pro jejichž uskutečnění jsou zváni se schválením ekumenického patriarchy hierarchové výlučně z jurisdikce Matky církví, t.j. ekumenického trůnu. Souzení archijerejové se mohou obrátit ke konečnému rozhodnutí k ekumenickému patriarchovi. G. Církev v Čechách a na Slovensku bere jako znak duchovní jednoty s matkou Církví svaté myro od ekumenického patriarchátu.
Hlavním a prvním posláním posvátného synodu je dodržovat čistotu pravoslavné víry a obecenství ve svatém Duchu s ekumenickým patriarchátem a ostatními pravoslavnými církvemi. Zároveň má povinnost v případě jakéhokoliv přestupku odvolat se nejen k posvátnému synodu ekumenického patriarchátu, ale též k většímu a rozšířenému synodu k tomu účelu svolanému péčí a iniciativou ekumenického patriarchátu.
Co se týče globálních témat a otázek církevního charakteru, které přesahují možnosti místních autokefálních církví, má se Jeho Blaženstvo arcibiskup pražský celých Čech a Slovenska obracet k našemu svatému patriaršímu ekumenickému trůnu, jenž je v obecenství se všemi pravoslavnými biskupstvími, která řádně hlásají slovo pravdy. Ekumenický patriarchát si vyžádá od sesterských církví jejich mínění a názor…
Tomos tedy sice uděluje Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku autokefalitu, zároveň ji však v záležitostech soudu nad biskupy i v celocírkevních záležitostech činí zcela závislou na Ekumenickém patriarchátu. Vnějším znakem tohoto postavení je i povinnost brát od Ekumenického patriarchátu svaté myro.
Cařihrad se tak stal naší již čtvrtou matkou, ovšem z naší doposud samostatné církve, která se byla schopna spravovat zcela sama, by se přijetím tomosu stala církev podřízená v podstatných otázkách Cařihradu, která by navíc na celocírkevním fóru musela hájit zájmy a pozice Ekumenického patriarchátu.
Není divu, že si naše církev nevěděla s tomosem příliš rady a nikdy jej oficiálně nepřijala a nevyhlásila. Všichni, jak se zdá, doufali, že Cařihrad se jeho vydáním spokojí a nadále zůstane vše při starém.
Události po roce 2013
Po 15 let, po schválení autokefalie v roce 1998, se opravdu nic nedělo. Při první příležitosti však Ekumenický patriarchát vystoupil a začal se dožadovat svých práv. Ta příležitost nastala v roce 2013, po rezignaci metropolity Kryštofa (Pulce). Začalo se tehdy jednat o volbě nového arcibiskupa na uprázdněný pražský stolec. Přestože metropolitou v té době, tedy hlavou církve, podle naši ústavy, mohl být zvolen jak pražský, tak prešovský arcibiskup (a na slovenském archijerejovi byla nyní podle nepsaného pravidla opravdu řada), z pohledu Cařihradu měl být hlavou celé církve pouze pražský arcibiskup. O to větší zájem měl na obsazení pražského stolce.
Ve vyhrocené situaci se se žádostí o pomoc na Ekumenický patriarchát obrátil jeden z možných kandidátů na pražského arcibiskupa, olomoucko-brněnský arcibiskup, zvolený Synodou Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, a metropolitní správce vl. Simeon. Od tohoto okamžiku se datují zásahy Cařihradu do života Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Podkladem pro jeho jednání se stal samozřejmě tomos z roku 1998.
Dne 19. října 2013 se konalo již druhé eparchiální shromáždění pražské eparchie, na němž měl být po neúspěchu prvního eparchiálního shromáždění zvolen dle ústavy místní pravoslavní církve nový pražský arcibiskup (delegáty jsou všichni duchovní a laikové zvolení za jednotlivé farnosti, biskup je volen 2/3 většinou přítomných). Kandidáti na biskupa byli dva: košicko-michalovecký vladyka Jiří (Stránský) a archimandrita Dorotej (Rapcun). Na shromáždění přijel jako host i zástupce Ekumenického patriarchátu, metropolita Emanuel.
Ještě před samotnou volbou byl požádán o slovo vladyka Emanuel. Všichni v chrámě čekali bratrské pozdravení či otcovské povzbuzení. Místo toho metropolita vystoupil s tvrdými slovy: Ekumenický patriarchát v případě volby neuzná ani jednoho z kandidátů. Vladyku Jiřího proto, že se o něm na internetu objevily určité pomluvy, otce Doroteje proto, že byl na mnicha postřižen teprve před měsícem či dvěma.
Je třeba zdůraznit, že oba kandidáti byli předtím uznáni kanonicky způsobilými Posvátným synodem naší místní pravoslavné církve (na čele s metropolitním správcem vl. Simeonem), což byla samozřejmě nezbytná podmínka jejich kandidatury.
Jako svědek těchto událostí musím připojit, že obvinění proti vl. Jiřímu (příliš odporná na to, aby se zde o nich dalo psát) byla publikována na jednom či dvou webech, které byly účelově založeny v době církevní krize a jejichž autoři se neštítili opravdu ničeho. Ani já, ani další lidé, kteří znají vladyku Jiřího osobně, těmto pomluvám, pro které neexistoval jediný důkaz, nikdy nevěřili. Ekumenický patriarchát však v době volby arcibiskupa uznal tyto důvody za dostatečně dobré k tomu, aby bez dalšího šetření vladyku Jiřího v případě zvolení odmítl uznat.
Archimandrita Dorotej byl sice na mnicha postřižen před velmi krátkou dobou, po svém rozvodu (který však vl. Emanuel jako důvod výhrad neuváděl), jedná se ale o zasloužilého dlouholetého kněze, jednoho z nejlepších, které naše eparchie má.
Tento projev metropolity Emanuela zcela šokoval přítomné delegáty, laiky i duchovní, a torpédoval celé shromáždění. To sice v ne příliš důstojné atmosféře k volbě přistoupilo, ani jeden z kandidátů ale nezískal potřebnou 2/3 většinu. To mělo za následek další zmatky v naší místní církvi.
Další zásah Cařihradu přišel brzy. V prosinci 2013 se konalo v Praze zasedání Posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. V jeho čele stál jako metropolitní správce olomoucko-brněnský arcibiskup Simeon, dále jeho členy byli prešovský arcibiskup Rostislav, košicko-michalovecký arcibiskup Jiří a pomocný biskup pro Moravu, hodonínský vladyka Jáchym. Stolec pražského arcibiskupa byl stále neobsazen.
Na toto jednání pozval jakožto metropolitní správce vl. Simeon dva biskupy z Ekumenického patriarchátu: již zmíněného metropolitu Emanuela a rakouského metropolitu Arsenije. S jejich pomocí se snažil prosadit své záměry. Vladyka Jáchym dostal písemnou výpověď ze zaměstnání a měl být ze synodu vyloučen a vl. Jiřímu bylo pohroženo církevním soudem (kvůli zmíněným pomluvám na internetu). Soud by se, pokud by k němu došlo, nepochybně v duchu tomosu odehrával za účasti soudců z Ekumenického patriarchátu.
Zasedání ale nakonec nebralo pro některé nečekaný obrat. Dorazil na ně metropolita Illarion z Moskevského patriarchátu, kterého u vědomí účasti cařihradských delegátů a v předtuše toho, co se bude dít, pozvali na zasedání ostatní tři archijerejové. Vladyka Illarion se velmi rychle dohodl se zástupci Cařihradu, že ani jedna ze stran se nebude do jednání synodu vměšovat a nechá naši autokefální církev rozhodnout o svých záležitostech samotnou. Výsledkem bylo sesazení arcibiskupa Simeona z místa metropolitního správce a zvolení prešovského arcibiskupa Rostislava na toto místo. Vl. Simeon však tento výsledek neuznal a nadále vystupoval jako metropolitní správce.
Světlo na úlohu Ekumenického patriarchátu, který se do celé záležitosti vložil na žádost arcibiskupa Simeona, vrhá dopis patriarchy Bartoloměje vl. Simeonovi z 31. 12. 2013 (protokol č. 1127), kde se, mimo jiné, praví (podtrženo autorem):
„Vskutku tedy naše maličkost tedy vyslala jako svého exarchu (vyslance) Jeho Eminenci Metropolitu Francie Emmanuela na základě formálního pozvání, v souladu s článkem 9. Tomosu o autokefalitě, vyjádřeného v listě datovaném 10. října 2013 od Vaší Eminence z pravomoci Locum Tenens (Místodržícího Metropolitního Prestolu), v němž požadujete „doplnění počtu archijerejů – členů Posvátného Synodu vaší (naší) Církve, aby jeho rozhodnutí naplnilo požadavky Posvátných Kánonů naší Svaté Pravoslavné Církve, jehož rozhodnutí se týkaly obsazení prázdného Pražského stolce, což v posledku nebylo možné, protože navrhovaní kandidáti na tuto pozici nesplňovali požadovaná kritéria předpokládaná posvátnými a svatými kánony, jak jsme byli informováni Jeho Eminencí, Metropolitou Francie v jeho obšírné a podrobné zprávě, kterou nám podal.
Drahý bratře, přiznáváme, že Matka Církev byla rozčarována neočekávaným a nesprávným vývojem situace. Nicméně (Matka Církev) i nadále projevovala svůj svědomitý a laskavý zájem a odpověděla znovu na pozvání, vyjádřené písemně v listě Vaší Eminence datovaném 22. října 2013, a vyslala – na náš návrh a (naše) rozhodnutí Synodu – naše bratry, J.E. Metropolitu Emmanuela z Francie a Arsenia z Rakouska, jako pozorovatele a poradce, kteří se rovněž zúčastnili jednání Posvátného Synodu Nejsvětější Církve v českých zemích a na Slovensku, konaném 9. prosince 2013, kde se během zasedání Synodu znenadání objevili, aniž byli pozváni, zástupci Nejsvětější Ruské Církve – skutečně nás zajímá z jakého kanonického oprávnění? (Konec konců, proč nebyli pozváni i zástupci ostatních Pravoslavných Církví?) – jak jsme byli vyrozuměni našimi výše zmíněnými zástupci.
Vaše Eminence bude jistě souhlasit, že tyto události, které nemohou být popsány jinak, obsahují indikace nezdravého fungování synodálního systému a svévolného režimu místní autokefální Pravoslavné Církve. Tento fakt vyvolává různé otázky pro vzdělané kanonisty, teology a archijereje a vede k závěru, že autokefalita vaší místní Církve zažívá krizi, neboť příslušná kanonická kritéria nejsou splňována, (hlavně) jedno z nejzákladnějších, kterým je schopnost autokefální Církve být spravována sama svou hierarchií, která by měla být zralá a schopna kanonicky uznat své členy stejně tak jako svého předsedu a prvního archiereje mezi sebou. Toto přivádí Matku Církev do nešťastné pozice hledání jiných způsobů k vyřešení nezákonné situace, která nastala a stále nabírá na intenzitě, a to v souladu s posvátnými a svatými kánony jakož i s historicky doloženou tradicí Církve.“
Logickým důsledkem tohoto postoje bylo, že Ekumenický patriarchát nejen neuznal sesazení vladyky Simeona a nadále jej považoval za metropolitního správce, ale neuznal ani následnou volbu arcibiskupa Rostislava metropolitou, která se uskutečnila na sněmu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku (11. 1. 2014 v Prešově). Tím došlo k faktickému rozkolu v církvi, který zachvátil především olomoucko-brněnskou a z menší části i pražskou eparchii.
Ekumenický patriarchát nakonec naprosto zpochybnil kanonickou pozici naší místní církve svým dubnovým odmítnutím volby metropolity Rostislava:
Úřední oznámení
V souvislosti s autokefální Pravoslavnou církví v českých zemích a na Slovensku dnes Ekumenický patriarchát došel ke shodě a vyhlašuje následující:
I.
Provedení voleb nového primase církve po odstoupení z trůnu arcibiskupa Kryštofa bylo učiněno bez uznání Ekumenického patriarchátu a dalších pravoslavných církví z důvodu rozpoznaných nekanonických skutků při těchto volbách.
II.
Z tohoto důvodu každý běžný úkon této církve učiněný od takto výsledně zvoleného složení hierarchie této církve se stává nekanonickým a neuznaným Ekumenickým patriarchátem.
III.
Ekumenický patriarchát jako Matka Církev jmenovitě této církve zůstává připraven přispět ke kanonickému vyřešení tamější vzniklé nešťastné situace a zve všechny zúčastněné strany k pokračování jejich jednání s Matkou Církví, aby se našlo vhodné řešení a aby se předešlo jakýmkoliv aktivitám, které by mohly dále zkomplikovat stávající politováníhodnou situaci v této církvi.
Ekumenický patriarchát, 1. dubna 2014,
zapsal vedoucí sekretariátu Posvátného Synodu
Patriarcha Bartoloměj se dokonce osobním dopisem obrátil na tehdejšího ministra kultury, aby zabránil uznání pražského arcibiskupa Jáchyma, jmenovaného Posvátným synodem, ze strany státu. Ministerstvo nakonec vladyku Jáchyma opravdu neuznalo, což způsobilo církvi další obrovské problémy.
Consulate General of the Czech Republic in Istanbul, č.j. 336/2014
Ministerstvo kultury ČR, č.j. 24399/2014
Jeho Excelence Daniel Herman, ministr kultury České republiky
Vaše Excelence,
s hlubokým zármutkem a velkým znepokojením Vás tímto patriarším dopisem chceme důvěrně seznámit s nešťastnými okolnosti, do nichž upadla naše dceřiná Církev, autokefální Pravoslavná Církev v českých zemích a na Slovensku, čímž je ohrožena právoplatnost pravoslaví ve Vaší zemi a obávané uskutečnění rozkolu se stává citelnější realitou.
…
Proto jsme my a členové Posvátného Synodu Ekumenického Patriarchátu vydali dne 1. dubna 2014 přiložené komuniké, v němž je uvedeno, že První Stolice Pravoslavné Církve, která je též Matkou Církví tamější místní Církve, společné s dalšími deseti kanonickým autokefálními Pravoslavnými Církvemi, s výjimkou Patriarchátu moskevského a antiochijského a Pravoslavné Církve v Polsku, neuznávají nově zvoleného “Primase” a to z důvodu rozpoznaných nekanonických skutků při jeho volbě. V důsledku toho neuznáváme úkony, které Pravoslavná Církev v českých zemích a na Slovensku označuje za .”kanonické”. Měli bychom také zdůraznit, že “Primas” uvedené Církve nebyl pozván na zdejší Synaxis hlav všech Pravoslavných Církví začátkem března. Vyloučení ze Synaxis jasně ilustruje vážnost celé věci, neboť “Primas” je tak izolován od zbytku pravoslavného světa.
…
Tyto nekanonické a neetické skutky ze strany Hierarchů Pravoslavné Církve v českých zemích a na Slovensku, kteří jsou nyní v úřadu, hluboce rmoutí Ekumenický Patriarchát i nás osobně. Neodpovědnost, nezralost, nedostatek soudnosti a církevního étosu ve správě místní Církve poškozuje jednotu celé Pravoslavné Církve. Ekumenický Patriarchát bude, třebaže mu to působí bolest, považovat nadále úkony Pravoslavné Církve v českých zemích a na Slovensku za nekanonické, dokud nebude nalezeno kanonické řešení. Věříme, že civilní orgány Vaší země budou na tuto situaci brát zřetel při rozhodování ve věcech uznávání církevních orgánů ze strany státu.
Rozkol v česko-slovenské církvi (který byl do značné míry způsoben jednáním Ekumenického patriarchátu) umožnil jemu vystupovat v roli rozhodčího mezi oběma stranami. Postupně se uskutečnilo několik jednání, kde patriarcha Bartoloměj a jeho hierarchové vystupovali v podstatě v roli soudců. Faktem však je, že strana vedená metropolitou Rostislavem, k níž se hlásila drtivá většina naší místní církev, na tuto ambici Cařihradu nikdy nepřistoupila a jednání se účastnila sice s maximální snahou dojít ke smíru a sjednocení, ale s jasnou pozicí hájící naši autokefalitu.
První jednání se uskutečnilo 1. března 2014 v Cařihradě a skončilo bezvýsledně. V následujícím období došlo k několika změnám, z nichž nejdůležitější byla rezignace vl. Jáchyma na pražský stolec a následná volba igumena Michala (Dandára) na tuto katedru. Ten byl uznán i státem. Církevní rozkol v naší místní církvi to však nevyřešilo.
Postoj Cařihradu se naopak ještě vyhrotil poté, co se k němu dostala tajně pořízená nahrávka několika neoficiálních výroků metropolity Rostislava, které v rozhořčení na neveřejném zasedání pronesl na adresu Ekumenického patriarchátu. 26. srpna 2015 odeslal patriarcha Bartoloměj dopis „Ústřednímu sekretariátu Svaté pravoslavné autokefální Církve v českých zemích a na Slovensku“ (císlo protokolární 836), v němž se mimo jiné píše:
„A proto jsou nyní výše zmíněné události tímto dávány na vědomí, zatímco je oznámeno svatým místním pravoslavným Církvím, že Ekumenický patriarchát nemůže déle zastávat církevní shovívavost (ikonomii) při řešení záležitostí přihodivších se v Církvi v českých zemích a na Slovensku s ohledem na volbu jeho Primase; a proto naléhavě požaduje po Posvátném synodu a shromáždění duchovních a laiků spojené Pravoslavné autokefální Církve v českých zemích a na Slovensku, jsoucích si vědomi zkázy, k níž je vedeno kormidlo jejich místní Církve, aby přehodnotili celou věc ve světle anulování (zrušení platnosti) – jako nikdy neproběhnuvší nekanonické a všepravoslavně neuznané – volby výše řečeného Metropolity Rostislava na post Primase této Církve a přistoupili k volbě nového Primase v souladu s nařízeními Patriaršího Tomosu z roku 1998 a existující Ústavou Církve v českých zemích a na Slovensku.“ (poznámka autora: hovoří-li list o „metropolitovi“ Rostislavovi, má tím v duchu řecké terminologie na mysli jeho titul prešovského archijereje, nikoli titul hlavy celé místní církve.)
Zdálo se, že jakákoli cesta ke smíru je zavřená, jak to ostatně patriarcha Bartoloměj ve svém listě napsal. Jenže právě v té době vrcholila předsněmovní jednání před velkým panorthodoxním sněmem na Krétě. Neúčast jedné z místních církví na jednáních mohla zkomplikovat jeho přípravu. Ruská pravoslavná církev zaujala tehdy jasné stanovisko, že sněm se nemůže konat bez účasti všech místních pravoslavných církví. Cařihrad se tedy nakonec rozhodl ze svých radikálních prohlášení slevit a přece jen se pokusit celou záležitost smírně urovnat.
Proto se uskutečnilo další jednání obou stran v Cařihradě 12. a 13. ledna 2016 bylo konečně dosaženo dohody, která je sice v přítomném čase kompromisní, v dlouhodobém horizontu ale může být vítězstvím Ekumenického patriarchátu. Zápis z jednání je zde (podtrženo autorem):
PRAKTIKON
(zápis z jednání)
a 13. ledna 2016 na Patriarchátu pod předsednictvím Jeho Vysokopřeosvícenosti metropolity pergamského Jana a za účasti Jeho Vysokopřeosvícenosti metropolity silivrijského Maxima a archimandrity Bartoloměje (Samarase), generálního tajemníka Posvátného Synodu, probíhala zasedání zvláštní komise, jež se na pokyn Synodu setkala nejprve s každou zvlášť a následně s oběma zmocněnými delegacemi protiřečících si stran Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, vedenými Jeho Vysokopřeosvíceností arcibiskupem pražským Michalem (poznámka překladatele: zde a všude dále překládáme tituly podle československých zvyklostí, které se od řeckého originálu liší, protože v Řecku je hlava místní církve «arcibiskup» a každý sídelní biskup je «metropolita»), zástupcem Jeho Vysokopřeosvícenosti arcibiskupa olomoucko-brněnského Simeona, a Jeho Vysokopřeosvíceností arcibiskupem michalovsko-košickým Jiřím, zástupcem Jeho Vysokopřeosvícenosti arcibiskupa prešovského Rastislava. Cílem zasedání bylo hledání řešení trápícího tuto církev k problému uznání dříve proběhlého zvolení Jeho Vysokopřeosvícenosti Rastislava jejím metropolitou, které ze známých kanonických důvodů nebylo uznáno Ekumenickým Patriarchátem a dalšími Pravoslavnými Církvemi, jakož ani první ze jmenovaných protiřečících si stran, která o tom zpravila Ekumenický Patriarchát.
Po výměně názorů mezi Patriarší komisí a výše jmenovanými delegacemi bylo přijato řešení, že na základě ikonomie je uznání volby Jeho Vysokopřeosvícenosti arcibiskupa prešovského Rastislava primasem této církve možné pouze v případě splnění níže uvedených podmínek:
(v originále se čísluje řeckými písmeny α,β,γ…)
Jeho Vysokopřeosvícenost arcibiskup prešovský Rastislav veřejně požádá o odpuštění za nepřístojné a urážlivé výroky, které pronesl rovněž veřejně, proti Ekumenickému Patriarchátu – Matce Církvi Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, od které získala křesťanskou víru, a proti ctihodné osobě Ekumenického Patriarchy a řecky mluvícím Pravoslavným církvím.
2.
Obě protiřečící si strany Církve v českých zemích a na Slovensku považují za platný pouze Patriarší a Synodální Tomos vydaný v roce 1998 Ekumenickým Patriarchátem, týkající se vyhlášení a požehnání autokefality této církve (protokol. číslo 1058 ze dne 27. srpna 1998).
3.
Bude vytvořena smíšená komise z delegací Ekumenického Patriarchátu a Církve v českých zemích a na Slovensku (za účasti zástupců obou dosud rozdělených skupin), úkolem které bude harmonizace článků její Ústavy s předpisy výše zmíněného Patriaršího a Synodálního Tomosu, vydaného v roce 1998, a implementace do Ústavy Tomosu jakožto zakládající listiny Autokefální Církve v českých zemích a na Slovensku, jakož i obecné přezkoumání Ústavy na základě posvátných kánonů, aby se zabezpečily jednota a normální církevní život v této Církvi.
4.
Jeho Vysokopřeosvícenost metropolita olomoucko-brněnský Simeon bude uznáván právoplatně činným a kanonickým metropolitou Církve v českých zemích a na Slovensku, nerušeně vykonávajícím všechna práva v jeho eparchii a v Posvátném Synodu Církve v českých zemích a na Slovensku, která vyplývají z Posvátných kánonů a Ústavy této církve.
5.
Na základě ikonomie bez vytváření kanonického precedentu (poznámka překladatele: jenom jako výjimka, která se nestane pravidlem), budou uznáni jakožto kanoničtí hierarchové Církve v českých zemích a na Slovensku:
jeromonach Michal Dandár arcibiskupem pražským a
archimandrita Izaiáš Slaninka pomocným biskupem metropolity olomoucko-brněnského s titulem biskupa šumperského.
6.
Obě skupiny přijímají povinnost před Bohem a Matkou Církví respektovat a dodržovat výše uvedené bez odchylek, respektovat pozici a službu v Církvi všech duchovních a mnichů patřících do obou zmíněných stran, aniž by podnikly jakékoliv kroky, které by mohly dále narušovat jednotu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, a obnovit duchovenstvo a mnichy propuštěné v období trvání konfliktu v jejich předchozích pozicích.
Díky tomuto kompromisu Cařihrad uznal metropolitu Rostislava hlavou česko-slovenské církve a ten se vzápětí mohl zúčastnit předsněmovního setkání (synaxis), které se na pozvání patriarchy Bartoloměje uskutečnilo ve švýcarském Chambésy ve dnech 21. – 28. ledna 2016. Delegace naší místní církve se později účastnila i všepravoslavného krétského sněmu.
Tím se podařilo urovnat rozkol v místní církvi, ačkoli stále ještě přetrvávají některé rozpory a třeba v olomoucko-brněnské eparchii existují kněží, kteří byli za věrnost Posvátnému synodu vyhozeni z práce a v rozporu s ujednáními nebyli přijati zpět do pracovního poměru. Totéž se týká společenství sester z monastýru ve Vilémově.
Hlavní věcí, které se Cařihradu však podařilo dosáhnout, je dohoda o vtělení tomosu z roku 1998 do ústavy Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Návrh inkorporace tomosu byl schválen na společném jednání v Cařihradě 14. května 2016. Zcela v duchu tomosu je tak naše autokefální církev povinna v řadě věcí žádat stanovisko Cařihradu, biskupské soudy se mají konat za účasti cařihradských hierarchů, biskupové se mohou do Cařihradu odvolávat. Některá ustanovení pak umožňují v případě problémů v místní církvi Ekumenickému patriarchátu aktivně vstupovat do zdejšího církevního života. Autokefalita naší církve by se stala do značné míry pouze iluzorní (změny Ústavy však může schvalovat pouze sněm celé česko-slovenské církve v čele s Posvátným synodem. Sněm se od té doby nesešel a jeho svolání není ani plánováno. Od roku 2016 se ohledně vtělení tomosu do Ústavy udělalo jen velmi málo).
Na závěr mi dovolte malé osobní shrnutí, které si nečiní nárok na objektivitu.
Ekumenický patriarchát nejprve roku 1998 využil situace, kdy k němu Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku s pokorou a láskou přišla ve snaze narovnat kanonické nesrovnalosti a žádala o uznání své autokefality. Patriarchát jí udělil tomos, který však pod hlavičkou autonomie měl vést k podřízení naší místní církve Cařihradu. Věřím a doufám, že Ekumenický patriarchát byl při tom veden pouze starostí a péčí o mladou a relativně málo početnou církev v bývalém Československu. Tento tomos naše církev nikdy oficiálně neschválila, ani nevtělila do své Ústavy, protože si dobře uvědomovala, že by to znamenalo ztrátu samostatnosti i popření své dosavadní církevní tradice, vybudované svatým novomučedníkem Gorazdem.
Ve zmatcích po rezignaci metropolity Kryštofa roku 2013 se Cařihrad chopil šance, aby prosadil ustanovení svého tomosu do ústavy naší místní církve a získal nad ní kontrolu. Pokud i tentokrát byl veden dobrými úmysly, dopadla celá věc naprosto opačně. Došlo k rozervání naší místní církve, kdy opravdu „nepřátelé člověka byli domácí jeho“ (MT 10, 36). Následky tohoto rozkolu si ponese naše církev ještě dlouhá desetiletí. Pokud Ekumenický patriarchát opravdu usiloval a dobro naší místní církve, žalostně v této snaze selhal. Pokud usiloval o něco jiného, dost možná za cenu rozvratu jedné místní církve uspěl. O tom, jak to bylo, ať si však s pomocí Boží učiní obrázek každý sám.
Pokud se moje slova někoho dotkla, prosím jej předem za odpuštění. Chovám úct ke každému člověku a pravoslavnému křesťanu, na prvním místě k přeosvíceným archijerejům, kteří na svých bedrech nesou břímě pastýřské služby, svěřené jim naším Pánem Ježíšem Kristem.
ThDr. Jakub Jiří Jukl Th.D.
Člen Eparchiální rady Pražské pravoslavné eparchie
