Nedávný incident,při kterém se Konstantinopolský patriarcha pokusil založit svůj stavropigiální monastýr na cizím kanonickém území – v českém městě Vilémov, v olomoucko-brněnské eparchii Pravoslavné církve českých zemí a Slovenska – prohloubil diskuzi kolem tohoto církevního institutu, který je považován za jednu z výsad nejvyššího církevního úřadu.
Stavropigie byla a je do nynějška tradičně považována za pravomoc představitelů jednotlivých autokefálních místních církví. Bouřlivé církevně-politické spory posledních let odhalily hluboký rozpor v chápání hranic kanonické jurisdikce mezi místními autokefálními církvemi, orientovanými na patristické a byzantské kanonické církevní tradice, a Konstantinopolským patriarchátem, který vznáší své nároky podle nějaké nové ekleziologie, založené na „východním papismu“ a manipulaci s kánony a ekumenickou globalistickou demagogií[1].
Arcibiskup Konstantinopole a Nového Říma, používající svůj starověký čestný titul „Ekumenický patriarcha“ tvrdí, že rozšiřuje svou jurisdikci, více méně na „celý svět“ (ekumenický) – s výjimkou těch území, na nichž existují jiné místní autokefální církve. Nečekaně se však ukázalo, že to neplatí bez výjimek. Konstantinopol se rozhodl rozšířit svoustavropigiální pravomoc na území celé planety Země, a udělat tak rozhodný krok k plné symetrii s římsko-katolickým učením o univerzální jurisdikci západního stolce sv. Petra – římsko-katolické církve. Na rozdíl od katolíků však nově vznikající „ortodoxní papežové“ nemají dogmatický, církevní ani právní základ odpovídající jejich vznášeným požadavkům (ten ovšem nemají ani římští katolíci – pozn. překl.). Jejich jedinou oporou je určitá „tradice“, kterou prezentují jako „kanonickou“ a o níž se snaží opřít svou vratkou „neortodoxní“ eklesiologii. Účelem tohoto článku je bez emocí a důsledně zvážit všechny argumenty tohoto sporu.
Kanonická tradice
Stavropigie je zvláštní postavení monastýrů a jiných církevních institucí (chrámů, bohosloveckých škol, ubytoven pro poutníky apod.), které jsou uvolněny z kanonické jurisdikce místního eparchiálního biskupa, a místo toho jsou přímo podřízeny nejvyššímu představiteli místní autokefální církve (např. metropolitovi, patriarchovi apod.). Řecké slovo „σταυροπήγιον“ znamená „vztyčení kříže“ – akt, který symbolizoval položení základů církevní budovy [2]. Podle kánonů Pravoslavné církve je chrám nebo monastýr nacházející se na území určité eparchiepod správou místního eparchiálního biskupa: „Je přijato, aby nikdo nikde nestavěl ani nezakládal monastýr nebo chrám bez svolení biskupa města“ (IV. Všeob. 4) [3]; „Pokud se toto někdo odváží udělat (založit dům bohoslužby bez dostatečných prostředků k jeho údržbě. – P.K.),bude mu to zakázáno místním biskupem“ (VII.Všeob. 17)[4].
DoIX. století bylo v Byzantské říši založeno mnoho chrámů a monastýrů šlechtici a hodnostáři. Tehdy se rozšířila praxe, že při založení monastýru byl pozván samotný patriarcha, který ale obvykle zaslal svůj souhlas se založením tohoto monastýru (odtud výraz „poslat stavropigia“, ἀποστεῖλαι σταυροπήγια). Kanonický konflikt mohl vzniknout tehdy, pokud se jednalo o vzdálenou eparchii, která byla podřízena místnímu eparchiálnímu biskupovi.
Od dávných dob věnovala církevní tradice velkou pozornost dodržování práv biskupů na území jejich eparchií. Kánony opakovaně zdůrazňují nedotknutelnost autority místních biskupů a nepřípustnost vměšování jiných biskupů do záležitostí této eparchie. Teprve na konci V. století se instituce patriarchátu zformovala jako nejvyšší církevní autorita stojící nad eparchiálními biskupy. V souladu s tím vzniká možnost zvláštního druhu privilegia – přímé podřízení (chrámu nebo monastýru – pozn. překladatele) patriarchovi, které obchází „jeho“ biskupa. Městští biskupové, kteří získali takové privilegium, začali být nazýváni „autokefálními arcibiskupy”[5], a vytvořili zvláštní stupeň v církevně-administrativní hierarchii (byli pod metropolity, ale nad obyčejnými biskupy). Udělení tohoto postavení chrámům a monastýrům se stalo známým jako „udělení patriarší stavropigie“.
Institutst avropigie je relativně nový pojem, a prakticky se neobjevuje ve starověkém kanonickém právu. Ve vícedílném souboru kánonů pravoslavné církve, ve kterém jsou Pravidla sv. Apoštolů, Pravidla sv. Otců, Všeobecných a místní sněmů, jakož i interpretace byzantských kanonistů – Jana Zonara (začátek XII. stol.), Alexeje Aristina (polovina XII. stol.) a Theodora Valsamona (konec XII. stol.) – se zmínka o stavropigii vyskytuje pouze několikrát [6].
Při výkladu 31. apoštolského pravidla Theodor Valsamon píše:„V každém městě se musí duchovní i laici podrobit místnímu biskupovi…“. S odkazem na toto a další pravidla, která upravují podobná nařízení, místní metropolité a biskupové vždy vystupovali proti těm, kteří na jejich kanonických územích žádali patriarší stavropigii. Někteří z těchto metropolitů a biskupů se proto opakovaně obracelina císaře a patriarchu s žádostmi o zrušení institutu udělování patriarších stavropigií, s odůvodněním, že ti kdo o ně žádají,se sami nechtějí podřizovat svým místním biskupům.
Avšak císařem ani Ekumenickým patriarchou nebyly jejich žádosti vyslyšeny.Byli proto požádáni, aby se stanovila alespoň pravidla,podle kterých by sepatriarší stavropigie udělovaly. Ze strany Ekumenického patriarchy byla jejich žádost odmítnuta s odkazem na dlouhodobou tradici církve, která od nepaměti nahrazuje psaná pravidla“ [7].
Z tohoto textu významného kanonisty je zřejmé, že i na konci XII. století se biskupové podřízení Konstantinopolskému patriarchovi stále ještě pokoušeli protestovat proti založení patriarších stavropigií na území svých eparchií [8].
Je třeba zdůraznit, že „Velká církev“ (tj. Konstantinopolský patriarchát) nemohla svým oponentům prokázat svůj nárok udělování stavropigie podle kanonického práva, ale ospravedlňovala své nároky „nepsanou starobylou církevní tradicí, která nahrazuje toto kanonické právo“ (σλσυνήθεεαα, τῆςἀντὶ κανόνωνκρατησάσης).
Naproti tomu starověká kanonická tradice respektování práv eparchiálních (diecézních) biskupů, a to i v případě uplatňování výsad patriarchy, je v moderní ruské církvi zachována.
Ústava Ruské pravoslavné církve z roku 2000 o postupu při udělení stavropigie říká:
„Zakládání stavropigiálních klášterů a hospodářských usedlostí v moskevské eparchii se provádí vyhláškami moskevského patriarchy a celého Ruska. Vytváření stavropigií v jiných eparchiích se provádí se souhlasem eparchiálního biskupa rozhodnutím moskevského patriarchy a celého Ruska a Posvátného Synodu“ [9].
Založení stavropigie bez vědomí místního eparchiálního biskupa – na což si Valsamon stěžoval – je tedy v moderní ruské církvi nemožné, a je v plném souladu s duchem prastaré apoštolské a patristické tradice.
Z výkladu Theodora Valsamona je tedy zřejmé, že ve XII. století je instituce stavropigie, která předpokládá právo patriarchy Konstantinopole zakládat a řídit monastýry v eparchiích jeho vlastního patriarchátu, již považována za dlouhodobou tradici.Aby však mohla mít kanonickou sílu, musela by mít tato tradice silné církevně-právní zdůvodnění. Tato otázka se zjevně týkala samotného Valsamona, který po výše uvedeném výkladu dodává následující:
Jiná interpretace:„Po výkladu tohoto pravidla, hovoříc s některými biskupy, kteří byli proti patriarchální stavropigii s odůvodněním, že stavropigie je v jejich eparchiích zdánlivě nekanonická, jsem dospěl k závěru, že je spravedlivá a kanonická, a že místní biskupové marně odsuzují její užívání. Podle Božích pravidel určitá eparchie nepatří metropolitovi, arcibiskupovi nebo biskupovi, ale tyto eparchie ze všech čtyř světových stran jsou rozděleny mezi pět patriarchů; a proto jsou jejich jména v těchto eparchiích vzpomínána všemi tamními biskupy. To je zřejmé z 6. a 7. pravidla Prvního Všeobecného sněmu, stejně jako z 2. a 3. pravidla Druhého Všeobecného sněmu, která určují, že patriarchovi Alexandrie je podřízen celý Egypt, Libye a Pentapolis; Antiochijskému – Sýrie, Mezopotámie a Kilikie, a ostatním patriarchům jsou obdobně podřízeny jejich kanonická území. Podle těchto pravidel mají tito patriarchové na svém území právo světit nové eparchiální biskupy, i právo tyto biskupy soudit a případně i kanonicky potrestat.Je proto správné, když mají také právo udělovat na těchto svých kanonických územích stavropigie a podřizovat pod svou přímou pravomoc i jejich duchovní. Zároveň však není nijakému z těchto patriarchů dovoleno posílat své stavropigie na kanonická území jiných patriarchátů, nebo si z těchto patriarchátů přisvojovat tamní duchovní. Tím by byly narušeny všeobecně přijaté církevní kánony“[10].
Jak můžeme vidět, byzantský kanonista vidí základ práva udělení stavropigie ve zvláštních výsadách patriarchů, definovaných kánony I. a II. Všeobecném sněmu (I. Všeob. 6, 7; II. Všeob. 2, 3), a spojuje ji s dalšími pravomocemi představitelů místních církví ve vztahu k jim podřízeným biskupům (chirotonie a církevní soud). Theodor Valsamon (který byl sám patriarchou Antiochijským) zároveň zřízení stavropigie v jiné místní autokefální církvi důrazně odsuzuje a prohlašuje, že takový čin by byl porušením církevních kánonů.
Toto objasnění Valsamon vysvětluje i na jiných místech – tak na příkladu interpretaci 12. kánonu Serdického sněmuje uvedeno:
„Na základě dlouholetého zvyku, který byl opakovaně soborně schválen, dává Konstantinopolská katedra stavropigii všem eparchiím a má právo je udělovat nejen v nich, ale i všude tam, kde má nemovité statky. Někteří říkají, že tato svatá katedra spravuje nejen statky, které jí patří podle vlastnického práva, ale také nemovitý majetek monastýrů, které jsou jí podřízeny.“
V orátorském cvičení „Ke chvále dvou služeb, chartofilaka a protektika“ (Μελέτηχάριντῶνσύοὀφφικίων, τοῦτεχαρτοφύλακοςκαὶτοῦπρωτεκδίκου), Theodor Valsamon chválí a oceňuje vysokou čest vedoucího patriarchálního úřadu (chartofilaka):
„Prostřednictvím něj (patriarchální úřad – P.K.), jsou téměř po celém světě zaznamenány a uděleny patriarší stavropigie, a z mnoha měst se církevní hodnostáři přemisťují do paláce Ekumenického patriarchy“[12].
Není pochyb o tom, že když je zmíněno „všech církevních eparchiích“ a „téměř po celém světě“ si byzantský kanonista neodporuje, ale odkazuje tímto na eparchie v rámci jedné místní církve Konstantinopolského patriarchátu. Ve druhém případě je to dále potvrzeno i zmínkou o „přemístění církevních hodnostářů“ do Konstantinopole prostřednictvím patriarchálního úřadu, která zřejmě odkazuje na pozvání biskupů na zasedání Posvátného Synodu.
Závěry Theodora Valsamona o staropigii se staly zásadní pro další byzantské kanonisty. Ve XIV. stol. jsou reprodukovány v „Abecedě Syntagma“ Matyáše Vlastara. Tento slovník o církevním právu je soubor kánonů církve a státních zákonů, týkajících se církevních záležitostí s výkladem tehdejších významných právníků. V kapitole „O výhodách a výsadách, které má církev a její představitelé“ (písm. E, hl. 11) pod titulkem „Proč patriarcha posílá stavropigie do metropolitních eparchií“ cituje, s některými změnami, viz. výše uvedené „Jiný výklad“ na Apoštolské pravidlo č. 31:
VALSAMON. Protože oblasti čtyř světových stran jsou rozděleny mezi pět patriarchů, nepočítaje v to malé církve, mohou tito patriarchové vysvětit nové metropolity pro své eparchie, soudit a trestat tyto metropolity podle přijatých církevních zákonů, a každý eparchiální biskup je povinen vzpomínat při bohoslužbě jména svých patriarchů.Na základě toho také mohou posílat stavropigie do jejich eparchií a povolávatz nich duchovní. Nicméně, žádnému z nich není dovoleno posílat stavropigiena území, která jsou kanonicky podřízena jinému patriarchovi, ani povolávat z těchto území tamní duchovní tak, aby církevní kánony nebyly porušeny. [15].
Je charakteristické, že v předchozím odstavci je k pěti univerzálním patriarchům přidáno „malé církve“ – kterými, jak je vidět z následujícího odstavce, jsou autokefální církve, které existovaly v té době: bulharská, kyperská a gruzínská. Je zdůrazněno, že tyto církve, i když nejsou mezi pěti starobylými velkými patriarcháty, nejsou podřízeny žádnému z těchto pěti patriarchů:
O Bulharské, Kyperské a Iverské církvích. – „Nepodřízená žádnému patriarchovi jsou: Bulharská církev, kterou uctíval již císař Justinián, jak bude zřejmé textu uvedeného dále; Kyperská církev – jejíž autokefalita byla potvrzena na III. a VI. Všeobecném sněmu; Iverská (Gruzínská) církev – osamostatněna rozhodnutím Antiochijského sněmu antiochijské církve, které byla předtím podřízena. Biskupové těchto církví jsou, podle tradice,chirotonizováni (povyšováni do biskupské hodnosti – pozn. překl.) jinými arcibiskupy.“[16].
Tímto byzantský kanonista XIV. stol. potvrzuje status pěti tradičních historických patriarchátů ve vztahu k „malým církvím“. V souladu s tím jsou pravomoci představitelů těchto církví – včetně udělování stavropigií –omezeny na hranice autokefálních místních církví.
Dále, v kapitole:„Na odchodu biskupů a duchovních“ (písm. A, hl. 9) v podkapitole„Že jedině patriarchovi Konstantinopolskému je dáno všude posílat svéstavropigie“ se Matyáš Vlastar odvolává na výklad Valsamona na Serdickém sněmu, pravidlo12., který ale poněkud upravuje:
„Jedině patriarchovi Konstantinopolskému je dáno podle tradice poskytovat stavropigii, mít nároky a být vzpomínán při bohoslužbách (vyslovováním jména archijereje v určitém místě bohoslužby se vyjadřuje kanonická podřízenost – pozn. překl.) nejen ve svých vlastních eparchiích, ať se nacházejí kdekoli, a ve svých podřízených monastýrech, ale také v dalších oblastech jeho patriarchie, a zvláště tam, kde bude nazván zakladatelem chrámu.“[17]
Jak můžeme vidět, Vlastar, na rozdíl od Valsamona, již považuje za samozřejmost (a ne pouze za soukromý názor) přímou církevní pravomoc konstantinopolského patriarchy nad jemu podřízenými monastýry. Tím se ale zároveň potvrzuje omezení jeho práv pouze na oblasti a území,které jsou pod jurisdikcí Konstantinopolského patriarchátu.
Zdá se, že odpověď na otázku udělování stavropigií je jasná: jak v XII. stol. tak i ve XIV. stol bylo právo Konstantinopolského patriarchy udělovat stavropigie nezpochybnitelné na jeho kanonickém území. Významní kanonisté té doby toto právo obhajovali, ovšem nezdůvodňovali ho církevními pravidly, ale církevní tradicí.Toto pravidlo tedy patřilo k výsadám představitelů místních autokefálních církví.
Nicméně, není to tak jednoduché.
Případ„Isagoga“
Ve spisu „Abecední Syntagma“ v kapitole 8., písm. P, s nadpisem „O patriarchovi“cituje Matyáš Vlastar jeden ze státo-právních dokumentů císaře Basila I., Konstantina a Lva (okolo r. 885) – „Isagoga“ [18], ve které se nachází, mimo jiné, tento text:
„Konstantinopolská katedra, ozdobená přítomností císaře, uznávána podle společných dohod jako první; v důsledku čehož Boží zákony [19] předepisují, aby stížnosti a soudní spory z jiných církevních kateder, byly předneseny Konstantinopolskému patriarchovik jeho zvážení a rozsouzení.Péče a starostlivost o všechny metropolity, biskupy, monastýry a chrámy, stejně tak jako právo církevního soudu, odsouzení ne zproštění viny patří patriarchům jednotlivých patriarchií; a konstantinopolskému patriarchovi je dovoleno udělit stavropigiena kanonických územích jiných patriarchií, kde zatím nedošlo k žádnému předchozímu vysvěcení chrámu; a nejen to, ale také dohlížet, opravovat a předkládat konečný rozsudek v soudních sporech, které se konají u jiných církevních kateder[20].
Isagoga tedy – na rozdíl od všech ostatních kanonických dokumentů– tvrdí, že konstantinopolský patriarcha: a) zaujímá první místo mezi všemi patriarchy; b) může zasahovat do sporů v rámci jiných patriarchátů; c) má právo zřídit stavropigii u jiných místních autokefálních církvích.
Středověký byzantský právní systém se od moderního liší v tom, že často obsahuje protichůdné normy: dokonce i v takových významných právních spisech jako byly „Vasiliki“, jich existuje mnoho [21]. O to častěji se s takovýminesrovnalostmi setkáváme v právních kompilacích, jejichž autoři čerpali z různých zdrojů. Typickým příkladem je „Abeceda Syntagma“, kterou zde cituje Vlastar. Zde nebylo cílem vytvořit celo církevní kanonické normy, ale pouze užitečnou referenční knihu, která by citovala různé starověké texty podle vlastního výběru.
Je tedy třeba určit: která z právních norem byla považována za kanonickou z hlediska skutečné církevní praxe? Ve skutečnosti odpověď na tuto otázku již poskytli byzantští kanonisté – v osobě Theodora Valsamona, jehož autoritu potvrzuje sám Matyáš Vlaster citacemi jeho děl. Valsamon žil dvě století po vytvoření Isagogy, a byl intenzivně zapojen do praktických záležitostí církevního života. Bez obalu píše, že patriarcha nemá žádné kanonické důvody dokonce pro šíření stavropigie ve svých vlastních eparchiích. Existuje pouze církevní tradice, která rozvíjí kanonické výsady představitelů místních církví v rámci svých jurisdikcí – a to pouze!
Pokud jde o Isagogu, tato byzantská památka má za prvé především čistě občansko-právní povahu; a za druhé i v této funkci má omezenou pravomoc. Podle odborníků Isagoga, vypracovaná v posledním roce vlády Basila I. Makedonského (867-886) s aktivním přispěním patriarchy Fótia, neměla čas získat trvalý oficiální status, a již za Lva VI. (886-912) byla vytlačena na okraj právní praxe – a možná dokonce zůstala pouze na úrovni právního projektu[22].
Nicméně, některá z jejích ustanovení – zejména text citovaný Vlastarem ocísaři a patriarchovi – měl určitý vliv na byzantskou a post-byzantskou politickou ideologii, ale ne kvůli právnímu významu celé Isagogy, ale kvůli její jedinečnosti. [23].
Přání autorů „Isagogy“ – Basila I. a za ním stojícího sv. Fótia – povýšit Konstantinopolského patriarchu na úroveň symetrickouuniverzální moci císaře – bylo do značné míry určeno polemikou s papežským Římem, který se v této době snažil vnutit Byzanci svou doktrínu „světové jurisdikce“. Kromě toho, Isagoga není kanonická sbírka ve svém postavení, ale soubor císařské (státní) legislativy, a již proto jsou její normy omezeny na území jednoho státu – Byzantské říše. V tomto státu se na konci IX. stol.nacházely pouze dva patriarcháty – Konstantinopolský a Římský; a tak se zřejmě jednalo o vyrovnání výsad Konstantinopolského patriarchy oproti Římskému jako „symetrické reakce“ na jeho požadavky a tvrzení.
V VI. stol. vzniklo pojetí takzvané Pentarchie – pěti patriarchátů „celého světa“ [24] (pod pojmem „celého světa“ se v té době rozumělo území Římské říše) [25]. Již v dalším století ale, v důsledku arabských dobyvačných válek, se tři z pěti patriarchálních kateder –Alexandrijská, Antiochijská a Jeruzalémská–ocitly na území islámského chalífátu, a papežský Řím r. 800 vytvořil „svou“ říši na Západě, v čele s franckými (později – německými) císaři. Jedinou patriarší katedrou ve východořímské (byzantské) říši byl po mnoho staletí Konstantinopol, který byl stále více vnímán jako jediná„celosvětová“katedra. To se odrazilo jak v imperiálním právu, tak v církevní kanonické praxi.
Nicméně, pokusy povýšit Konstantinopolskou katedru nad jiné pravoslavné autokefální místní církve, a to v rozporu s obecně přijatými církevními kánony (i v rozporu s církevní tradicí – pozn. překl.), způsobily odmítnutí jinými patriarchy. Tuto pozici zastával i Theodor Valsamon. Po celé tisíciletí – od X. stol. do XX. stol. – nevyvolala otázka práv na stavropigii žádnou vážnou debatu. Situace se však náhle změnila v důsledku globálních změn způsobených rozpadem Osmanské říše a zhoršením podmínek života pravoslavných křesťanů v kemalském Turecku. Konstantinopolský patriarchát v podstatě ztratil své „původní“eparchie a jeho další existence byla zpochybněna. A pak, s podporou zemí Atlantické aliance, se začala šířit myšlenka údajné„celosvětové jurisdikce“ Konstantinopolského patriarchátu.
Patriarší stavropigie v Řecké pravoslavné církvi
Jiné autokefální místní církve nemají žádných pochyb o tom, že Konstantinopolský patriarchát nemá právo udělovat stavropigii na jejich kanonickém území.O tom svědčí i precedent se statusem starověkých stavropigiálníc hmonastýrů na územích, která v IXX. stol. přešla pod Řecké království. Patriarchální a synodální zákon z roku 1882 zní:
„Písemně svědčíme v Duchu Svatém, že území, která nedávno politicky vstoupila do Řeckého království… posvátné patriarchální a stavropigiální příbytky jsou všemi uznávány a neoddělitelně spojeny v církevních vztazích se Svatou autokefální Řeckou pravoslavnou církví a jsou řízeny Posvátným synodem této Církve, mají k ní kanonickou i přímou podřízenost a vzpomínají jméno jejího představitele“[28].
Konstantinopol v té době nejenže netvrdil, že je základem nových místních chrámů stavropigií, ale také ustoupil svým vlastním starověkým a nesporným stavropigiální mmonastýrům, které respektovaly autokefální status a integritu jurisdikce sesterské církve.
Ve dvacátých letech XX. stol. se situace opět změnila, a když přišla řeč na status stavropigiální chmonastýrů, které se ocitly na Řeckém území při změně politických hranic, Konstantinopolský patriarchát začal bránit svá starodávná práva tvrději. V odst. 10. patriarchálního a synodálního zákona z roku 1928 je uvedeno, že:
„Kanonická práva ekumenického patriarchy ve vztahu k posvátným patriarchálním a stavropigiální mmonastýrům v Řecku jsou zachována, takže budou vždy vzpomínat jméno ekumenického patriarchy, a také Posvátný synod Řecké pravoslavné církve je povinen prostřednictvím svého představeného informovat Ekumenického patriarchu o volbě nových monastýrských rad těchto stavropigiálních monastýrů“[29].
Jak můžeme vidět, dokonce i v tomto případě Konstantinopolský patriarchát poměrně skromně omezuje požadavky na zachování svých starobylých kanonických práv na stavropigii pouze na vzpomínání jména patriarchy při bohoslužbách a na souhlas s obsazením vedení monastýru. Žádná další práva zde ze strany Konstantinopolského patriarchátu nejsou zmíněna.
„Zrození“ nároků Konstantinopolského patriarchátu
Teorie o tom, že Konstantinopolská patriarší katedra má nejen „univerzální“ jurisdikci na územích jiných místních autokefálních církví, ale také ničím neomezenou sféru vlivu instituce stavropigie, se začala obzvlášť silně rozvíjet v souvislosti s nedávno nabraným kursem Fanaru(čtvrť v Konstantinopoli – nynějším Istanbulu – kde je nyní sídlo Konstantinopolského patriarchy – pozn. překl.)k upevnění statusu Ekumenického patriarchy „prvního bez sobě rovných“–tj. nejvyššího hierarchy celé pravoslavné církve (tzn. nadřízeného i ostatním autokefálním pravoslavným církvím – pozn. překl.)[30].
Argumenty fanarských obhájců, kteří zdůvodňovali samozvané stavropigie Konstantinopolského patriarchátu v Aténách (r. 2014) a Vilémově (r. 2020), jsou postaveny následovně:
1. Konstantinopolská katedra – Nového Říma je definována kánony jako „druhá po Římě“ (II.Všeob. 3; IV. Všeob. 28; Trulský sněm 36) – a proto, vzhledem k pádu Římské církve, je nyní„první“ v Pravoslavné církvi.
2. Jurisdikce Konstantinopolského patriarchy se vztahuje i na církve „barbarských národů“ (IV. Všeob. 28) – tedy na všechna území Země, kde neexistují žádné eparchie jiných pravoslavných církví.
3. Kánony (IV.Všeob. 9, 17) a byzantská právní tradice (Isagoga, 3.9) uznávají zákon univerzální jurisdikce pro patriarchu Konstantinopolského.
4. V rámci této„celosvětové“autority, má Konstantinopolský patriarcha zvláštní výsadu založenou na starověké církevní tradici, která má právní sílu kánonu. [31].
S ohledem na výše uvedená autentická a oficiální prohlášení lze proti tomu postavit tyto argumenty:
1. Prvenství Konstantinopolské katedry nebylo nikdy zpochybněno jinými pravoslavnými autokefálními církvemi, ale vždy bylo chápáno jako prvenství podle cti. Kromě toho, toto prvenství byl přiznáno Novému Římu, jak je uvedeno v kánonech (II.Všeob. 3), z důvodu sídla byzantského císaře a synkliktu v Konstantinopoli.Nicméně i po ztrátě statusu hlavního města pravoslavné říše, a ve 20. stol. po ztrátě jakéhokoliv statusu hlavního města (a s tím související ztrátou kanonických nároků na toto prvenství), žádná z ostatních autokefálních pravoslavných církví toto prvenství podle cti nikdy nezpochybňovala, respektujíc dávnou tradici a uznávajíc těžké postavení pravoslavných křesťanů v Turecku. Nicméně pokusy Fanaru interpretovat tuto prastarou výsadu jako nadřazenost (prvenství) moci však ostatní autokefální pravoslavné církve vždy a rozhodně odmítaly.
2. Jurisdikce Konstantinopolského patriarchy, definovaná na IV. Všeobecném (Chalkedonském) sněmu (IV.Všeob. 28), se vztahuje ne na církve „u barbarských národů“, ale na církve „barbarských národů výše uvedených eparchií“ – tedy Pontské, Asijské a Thrácké[32]. Tyto eparchie Římské říše byly umístěny v Malé Asii a Thrákii (turecké území); jurisdikce Konstantinopolského patriarchátu se proto nemůže na základě tohoto pravidla vztahovat na žádné jiné „barbarské“ země.
3. Podle kánonů IV. Všeobecného sněmu (Chalkedonského) (IV. Všeob. 9, 17) jsou jako nejvyšší odvolací soudní církevní instance určeni „exarcha eparchie nebo Konstantinopolská katedra“. Proto status Konstantinopole uvedený v těchto kánonech (a) se vztahuje pouze na výšeuvedené tři eparchie; (b) je úzce spojen s jeho sídlem v hlavním městě. Široký výklad tohoto pravidla v Isagoze (a) se vztahuje pouze na území Byzantské říše a (b) ani na tomto území neobdržel oficiální uznání.
4. V důsledku toho právo Konstantinopolské patriarchie založit stavropigii na území jiných autokefálních místních církví nemá žádné odůvodnění: ani kanonické, ani založené na církevní tradici. Navíc Soubor kanonického práva, uznaný samotnou Konstantinopolskou katedrou, obsahuje ve dvou případech dokonce přímý zákaz takového postupu. [34].
Literatura
Бондач. 2011. — Бондач А.Г. Исагога // Православная энциклопедия. Т. 27. М., 2011. С. 50–52.
Ермилов. 2014. — Ермилов П.В. Происхождение теории о вселенском первенстве Константинопольского Патриархата // Вестник ПСТГУ. Сер. I. 2014. Вып. 1 (51). С. 36–53.
Кузенков. 2014. — Кузенков П.В. Канонический статус Константинополя и его интерпретация в Византии // Вестник ПСТГУ. Сер. I. 2014. Вып. 3 (53). С. 25–51.
Кузенков. 2020. — Кузенков П.В. Понимание «вселенскости» в православной традиции // Причины и вызовы текущего кризиса межправославных отношений: Материалы научно-практической конференции (ПСТГУ, 25–26 февраля 2019 г.). М.: ПСТГУ, 2020. С. 95–111.
Медведев. 2001. — Медведев И.П. Правовая культура Византийской империи. СПб., 2001.
Правила. 2000. — Правила Святых Апостол, Святых Соборов, Вселенских и Поместных, и Святых Отец с толкованиями. М., 2000 (репр.). Кн. 1–4.
Причины и вызовы. 2020. — Причины и вызовы текущего кризиса межправославных отношений. Материалы научно-практической конференции (ПСТГУ, 25–26 февраля 2019 г.). М., 2020.
CIC. 1954. — Codex Iuris Civilis / Edidit P. Krueger. Berlin, 1954.
Collectio. 1852. — Collectiolibrorum juris graeco-romaniineditorum: Ecloga Leonis et Constantini; EpanagogeBasilii, Leonis et Alexandri / Ed. C.E. Zachariae a Lingenthal. Leipzig, 1852.
LSJ. 1996. — Liddell H.G., Scott R., Jones H.S. A Greek-English Lexicon. Oxford: Clarendon, 1996.
Schminck. 1986. — Schminck A. Studien zu mittelbyzantinischenRechtsbüchern. Frankfurt am Main, 1986.
Apostolos of Derkon. 2020. — https://orthochristian.com/128904.html
Βαβούσκος. 2018. — ΒαβούσκοςΑ. Περίιδρύσεωςπατριαρχικώνσταυροπηγίων. 2018. https://orthodoxia.info/news/περί-ιδρύσεως-πατριαρχικών-σταυροπη/
Ελπιδοφόρος. 2014. — ἘλπιδοφόροςΛαμπρυνιάδης, μητρ. Προύσης. Primus sine paribus: ἈπάντησιςεἰςτὸπερὶπρωτείουκείμενοντοῦΠατριαρχείουΜόσχας. 2014. http://www.ec-patr.org
Κυριαζόπουλος. 2020. — ΚυριαζόπουλοςΚ. ΑυθαίρετηαμφισβήτησητουπρονομίουτουΟικουμενικούΠατριάρχηγιαίδρυσηΣταυροπηγίωνοπουδήποτεαπότοΑμμάν. 2020. https://www.romfea.gr/katigories/10-apopseis/35609
Σύνταγμα. 1992. — Σύνταγματῶνθείωνκαὶἱερῶνκανόνων / ἘκδοθὲνὑπὸΓ.Α. ῬάλληκαὶΜ. Ποτλῆ. Ἀθήνα, 1992 (repr.).
Τρωϊάνος. 1989–1991. — ΤρωϊάνοςΣ.Ν. ὉΜέγαςΦώτιοςκαὶοἱδιατάξειςτῆς «Εἰσαγωγῆς» // Ἐκκλησίακαὶθεολογία. 1989–1991. Τ. 10. Σ. 489–504.
________________________________________
[1]Viz. materiály z nedávné vědecké konference: Причины и вызовы. 2020.
[2] Σύνταγμα. 1992. Τ. 2. Σ. 582; Правила. 2000. Кн. 2. С. 654.
[3] Ἔδοξε μηδένα μὲν μηδαμοῦ οἰκοδομεῖν, μηδὲ συνιστᾷν μοναστήριον, ἢ εὐκτήριον οἶκον, παρὰ γνώμηντοῦ τῆς πόλεως ἐπισκόπου. — Σύνταγμα. 1992. Τ. 2. Σ. 226; Правила. 2000. Кн. 2. С. 165.
[4] Εἰ τις οὖν τούτο ἐπιχειρήσοι ποιεῖν (κτίζειν εὐκτηρίους οἴκους, τὰ πρὸς ἀπαρτισμὸν μὴ ἔχων), κολυέσθω ὑπὸ τοῦ κατὰ τὸν τόπον ἐπισκόπου. — Σύνταγμα. 1992. Τ. 2. Σ. 625; Правила. 2000. Кн. 2. С. 707.
[5]Je třeba mít na paměti, že v řecké církevní hierarchii jsou za arcibiskupy považováni i metropolité a patriarchové, tj. „autokefální“ arcibiskupové se od nich liší v tom, že nemají podřízené biskupy a řídí pouze své vlastní eparchie – jsou „sami sobě hlavou“ (doslovný význam termínu αὐτοκέφαλος).
[6] Pro recenzi byla použita Základní sbírka kánonů konstantinopolské a řecké církve, publikovaná v Aténách v letech 1852 až 1859. G.A. Rallis a M. Polis znovu opakovaně vydali„Sintgama (soubor) Božských a posvátných kánonů svatých a všechvalných Apoštolů, Posvátných Všeobecných a Místních sněmů a jednotlivých svatých otců, publikovaných spolu s mnoha dalšími církevními ustanoveními, s poznámkami starověkých překladatelů a významů, se svolením Svaté a velké církve Kristovy a Svatého Posvátného Synodu řecké církve.“ (nové vydání: 1992). Na základě tohoto vydání, Moskevskou společností příznivců duchovního vzdělání v letech 1874-1875 bylo připraveno vydání církevních kánonů s vysvětlivkami (nové vydání ve 3 dílech: Pravidla. 2000).
[7] Ἑκάστης πόλεωςἱερωμένοι καὶ λαϊκοὶ ὀφείλουσιν ὑποκεῖσθαι τῷ κατὰ χώραν ἐπισκόπῳ. … Τούτῳ τῷκανόνι καὶ τοῖς λοιποῖς τὰ τοιαῦτα διοριζομένοις προσβοηθούμενοι οἱ κατὰ χώραν μητροπολῖται καὶ ἐπίσκοποιγογγύζουσι κατὰ τῶν ζητούντων σταυροπήγια πατριαρχικὰ εἰς τὰς ἐνορίας αὐτῶν. Διὰ γὰρ τοῦτο καὶ πολλάκιςτινὲς ὤχλησαν τὰς βασιλικὰς καὶ πατριαρχικὰς ἀκοάς, ζητοῦντες περιαιρεθῆναι τὴν δόσιν τῶν πατριαρχικῶνσταυροπηγίων, ὡς τῶν ζητούντων αὐτά, καὶ ποιούμενων τὴν τοῦ οἰκουμενικοῦ πατριάρχου ἀναφοράν, μηδὲλόγου ἀξιούντων αὐτούς• ἀλλ’ οὐκ εἰσηκούσθησαν καὶ ταῦτα ζητοῦντες κανόνας προκομισθῆναι, τὴν τῶντοιούτων σταυροπηγίων ἐκχωροῦντας ἔκδοσιν, ὡς τοῦ μέρους τῆς ἁγιωτάτης μεγάλης ἐκκλησίας γενναίωςἀποσκευασαμένου τὴν τούτων ἔνστασιν, διὰ τῆς μακρᾶς ἐκκλησιαστικῆς ἀγράφου συνήθειας, τῆς ἀντὶκανόνων κρατησάσης ἐξ ἀμνημονεύτων χρόνων καὶ μέχρι τοῦ νῦν. — Σύνταγμα. 1992. Τ. 2. Σ. 40–41; ср.: Правила. 2000. Т. 1. С. 68.
[8] Řecky ἐνορία —církevní obvod, obvykle označovaný v češtině jako eparchie. Je třeba poznamenat, že v řečtině má slovoἐπαρχία jiný význam: zeměpisná nebo správní oblast.
[9]Ústava Ruské pravoslavné církve. Hl. IV, k. 10.
[10] Μετὰ τὴν τοῦ παρόντος κανόνος ἑρμηνείαν, εἰς λόγον ἐλθὼν μετά τινων ἀρχιερέων, γογγυζόντων διὰτὰ πατριαρχικὰ σταυροπήγια, ὡς δῆθεν ἀκανονίστως ἀποστελλόμενα εἰς τὰς ἐνορίας αὐτῶν, κατενόησαδικαίως καὶ κανονικῶς ταῦτα γίνεσθαι, καὶ μάτην τοὺς ἐγχωρίους ἐπισκόπους μέμφεσθαι τὴν τούτων ποίησιν. Ἀπὸ γὰρ τῶν θείων κανόνων οὔτε μητροπολίτῃ, οὔτε ἀρχιεπισκόπῳ, οὔτε ἐπισκόπῳ ἐνορία ἐδόθη, ἀλλὰ τοῖςπέντε πατριάρχαις ἀπενεμήθησαν αἱ ἐνορίαι τῶν τεσσάρων κλιμάτων τῆς οἰκουμένης, καὶ διὰ τοῦτο ἔχουσιν ἐνταύταις τὴν ἀναφορὰν τῶν ὀνομάτων αὐτῶν ἀπὸ πάντων τῶν ἐν αὐταῖς ἐπισκόπων• καὶ τοῦτο δῆλον ἀπὸ τοῦΣΤʹ και Ζʹ κανόνος τῆς Αʹ συνόδου καὶ τοῦ Βʹ καὶ Γʹ κανόνος τῆς δευτέρας, διοριζομένων τὸν Ἀλεξανδρείαςἔχειν ἐνορίαν πᾶσαν τὴν Αἴγυπτον, τὴν Λιβύην, καὶ τὴν Πεντάπολιν, τὸν Ἀντιοχείας, τὴν Κοίλην Συρίαν, τὴνΜεσοποταμίας καὶ τὴν Κιλικίαν, καὶ τοὺς λοιποὺς πατριάρχας, τὰς ἑτέρας διοικήσεις. Ὅθεν καὶ ὡς ἔχοντεςδίκαια χειροτονιῶν εἰς τὰς ἀφορισθείσας αὐτοὺς διοικήσεις, κατὰ τὴν τῶν ῥηθέντων κανόνων περίληψιν, καὶἀνακρίνοντες τοὺς διέποντας ταύτας ἀρχιερεῖς, καὶ κανονικῶς διορθούμενοι, δικαίως καὶ σταυροπήγιαδώσουσιν εἰς πόλεις καὶ παροικίας αὐτῶν• ἰδιώσονται δὲ καὶ κληρικοὺς αὐτῶν, ὁσάκις θέλουσιν, ἀποκριματίστως. Τούτων δὲ οὕτως ἐχόντων, οὐδενὶ τῶν πατριαρχῶν ἐπ’ ἀδείας ἔσται εἰς ἑτέρου πατριάρχουἐνορίαν ἀποστεῖλαι σταυροπήγια, ἀλλ’ οὐδὲ κληρικὸν αὐτοῦ ἁρπάσαι, ἵνα μὴ συγχέωνται τὰ δίκαια τῶνἐκκλησιῶν. — Σύνταγμα. 1992. Τ. 2. Σ. 41–42; ср.: Правила. 2000. Т. 1. С. 69–70.
[11] ἀπὸ μακρᾶς δὲ συνηθείας, βεβαιωθείσης πολλάκις συνοδικῶς, ὁ θρόνος τῆς Κωνσταντινουπόλεωςσταυροπήγιά τε δίδωσιν εἰς πάσας τὰς τῶν ἐκκλησιῶν ἐνορίας, καὶ ἀναφορὰν ἔχει οὐ μόνον ἐν τούτοις, ἀλλὰκαὶ ἐφ’ αἷς ἔχει ἀκινήτοις κτήσεσιν ὁπουδήποτε. Τινὲς δὲ λέγουσι, τὸ αὐτοδίκαιον ἔχειν τὸν αὐτὸν ἅγιονθρόνον, οὐ μόνον εἰς τὰς διαφέρουσας τούτῳ κυριαρχικῷ δικαίῳ κτήσεις, ἀλλὰ καὶ εἰς τὰ ἀκίνητα τῶνὑποκειμένων τούτῳ μοναστηρίων, ὁπουδήποτε διακείμενα. — Σύνταγμα. 1992. Τ. 3. Σ. 265; ср.: Правила. 2000. Т. 2. С. 334.
[12] Διὰ τούτου (scil. τοῦ πατριαρχικοῦ βουλλωτηρίου) καὶ κατὰ πᾶσαν τὴν οἰκουμένην σχεδὸνπατριαρχικὰ καταγράφεται καὶ δίδωσι σταυροπήγια, καὶ πολλάων πολίων ἐκκλησιαστικὰ μετατίθησι κάρηναεἰς τῆς πρώτης κεφαλῆς τὸ ἀνάκτορον. — Σύνταγμα. 1992. Τ. 4. Σ. 535.
[13] Pojem «celý svět» a «Římská říše» jsou ve staré literatuře často synonyma, např. v Novém Zákoně (Lk. 2:1, Skutky 17:6, 24:5). Jiné příklady: LSJ. 1996. P. 1205.
[14] Je zajímavé, že toto místo je z Valsamona (ale s vynecháním konce citace!) uvedeno jako „kanonický argument“ o právech Konstantinopole na „univerzální autokefalitu“ v listu metropolity Derkijskéhodo Pravoslavné církve českých zemí a Slovenska, arcibiskupu pražskému a českých zemí Michalovi,dne 20.01.2020. Viz.:https://orthochristian.com/128904.html
[15] ΒΑΛΣ. Ἐπειδὴ τοίνυν τοῖς πέντε Πατριάρχαις ἀπενεμήθησαν αἱ ἐνορίαι τῶν τεσσάρων τῆςΟἰκουμένης κλιμάτων, πλὴν ὀλίγων Ἐκκλησιῶν, καὶ μητροπολίτας ἐφεῖται τούτοις χειροτονεῖν εἰς τὰςἀφορισθείσας αὐτοῖς διοικήσεις, ἀνακρίνειν τε αὐτούς, καὶ κατὰ τοὺς θείους εὐθύνειν κανόνας, καὶ τὴνἐκφώνησιν καὶ μνήμην ἔχειν τῶν οἰκείων ὀνομάτων, πρὸ πάντων τῶν ἐν ταῖς διοικήσεσι μητροπολιτῶν• ταύτητοι καὶ σταυροπήγια πέμπουσιν εἰς τὰς αὐτῶν ἐνορίας, καὶ κληρικοὺς ἐξ αὐτῶν λαμβάνουσιν οὓς αἱροῦνται. οὐμὴν ἐφεῖταί τινι τούτων καὶ εἰς χώραν πέμπειν σταυροπήγιον, ἥτις ἑτέρῳ ὑπόκειται πατριάρχῃ, οὔτε κληρικὸνλαβεῖν ἐξ αὐτῆς, ἵνα μὴ συγχέωνται τὰ δίκαια τῶν Ἐκκλησιῶν. — Σύνταγμα. 1992. Τ. 6. Σ. 257–258.
[16] Περὶ τοῦ Βουλγαρίας, τοῦ Κύπρου, καὶ τοῦ Ἰβήρων. Αἱ δὲ μὴ ὑποκείμεναι Πατριάρχῃ τινί, ἡ τῆς Βουλγαρίας ἐστὶν Ἐκκλησία, ἣν ἐτίμησεν ὁ βασιλεὺς Ἰουστινιανός, ὡς ἐκ τῆς βηθησομένης νεαρᾶς αὐτοῦ γνώριμον ἔσται• ἡ τῆς Κύπρου• ταύτην δὲ ἡ τρίτη Σύνοδος καὶ ἡ ΣΤʹ τετιμήκασιν, ὡς αὐτίκα δὴ μάλα ῥηθήσεται• ἡ τῶν Ἰβήρων, ἣν ἐτίμησε διάγνωσις τῆς ἐν Ἀντιόχεια Συνόδου, ὑποκειμένην πρώην αὐτῇ. τούτων γὰρ οἱ ἀρχιερεῖς ὑπὸ τῶν ἰδίων ἐπισκόπων χειροτονεῖσθαι εἰώθασιν. — Σύνταγμα. 1992. Τ. 6. Σ. 258.
[17] Ὅτι μόνῳ τῷ πατριάρχῃ Κωναναντινουπόλεως σταυροπήγια πανταχῆ πέμπειν δέδοται. Μόνῳ δὲ τῷπατριάρχῃ Κωνσταντινουπόλεως ἐκ συνήθειας ἐφεῖται μακρᾶς σταυροπήγιά τε διδόναι, καὶ τὴν ἀναφορὰν καὶ μνήμην τοῦ ὀνόματος αὐτοῦ ἔχειν, οὐ μόνον ἐφ’ οἷς κέκτηται ἰδίοις χωρίοις ὁπουδήποτε κειμένοις, καὶ τοῖς ἀκινήτοις κτήμασι τῶν ὑποκειμένων τούτῳ μοναστηριῶν, ἀλλὰ καὶ ἐν ταῖς τῶν μητροπόλεων αὐτοῦ ἐνορίαις, ἔνθα ἂν παρὰ τοῦ τὸν νεὼν ἀνεγείροντος δηλαδὴ προσκληθείη. — Σύνταγμα. 1992. Τ. 6. Σ. 84.
[18] „Εἰσαγωγή“ — doslova„Úvod (k zákonům)“. Dříve byla tato právní památka pojmenována „Epanagogi“, a toto nepřesné jméno (na základě chybného čtení jednoho pozdního rukopisu) se stále často vyskytuje v referenční literatuře. Viz.: Schminck. 1986. S. 12–13; Бондач. 2011. С. 50.
[19]Obvyklý název římského práva pro zákony vydané císařem.
[20] Ὁ Κωνσταντινουπόλεως θρόνος βασιλείᾳ ἐπικοσμηθεὶς ταῖς συνοδικαῖς ψήφοις πρῶτος ἀνεῤῥήθη• αἷς οἱ θεῖοι κατακολουθοῦντες νόμοι καὶ τὰς ὑπὸ τοὺς ἑτέρους θρόνους γινομένας ἀμφισβητήσεις ὑπὸ τὴν ἐκείνου προστάττουσιν ἀναφέρεσθαι διάγνωσιν καὶ κρίσιν. Πασῶν τῶν μητροπόλεων καὶ ἐπισκοπείων, μοναστηρίων τε καὶ ἐκκλησιῶν ἡ πρόνοια καὶ φροντίς, ἔτι δὲ καὶ κρίσις, καὶ κατάκρισις, καὶ ἀθώωσις, τῷ οἰκείῳ Πατριάρχῃ ἀνάκειται• τῷ δὲ Κωνσταντινουπόλεως προέδρῳ ἔξεστι καὶ ἐν ταῖς τῶν ἄλλων θρόνων ἐνορίαις, ἐν οἷς οὐκ ἔστι προκαθιέρωσις ναοῦ, σταυροπήγια διδόναι, οὐ μὴν ἀλλὰ καὶ τὰς ἐν τοῖς ἄλλοις θρόνοις γινομένας ἀμφισβητήσεις ἐπιτηρεῖν καὶ διορθοῦσθαι, καὶ πέρας ἐπιτιθέναι ταῖς κρίσεσιν. — Collectio. 1852. P. 68; cf. Σύνταγμα. 1992. Τ. 6. Σ. 428–429.
[21] Viz.: Медведев. 2001. С. 465.
[22] Viz.: Медведев. 2001. С. 176–178; Schminck. 1986. S. 100–103; Бондач. 2011. С. 50.
[23] Τρωϊάνος. 1989–1991.
[24] οἱ ἁγιώτατοι πάσης τῆς οἰκουμένης πατριάρχαι (109-я новелла Юстиниана) — CIC. 1954. T. 3. P. 518.
[25] Viz.: Кузенков. 2020.
[26] Viz.: Кузенков. 2015.
[27] Viz.: Ермилов. 2014.
[28] Καί δή γράφοντες ἀποφαινόμεθα ἐν Ἁγίῳ Πνεύματι, τάς ἐν ταῖς πολιτικῶς τῷ Βασιλείῳ τῆς Ἑλλάδος ἄρτι ἐκχωρηθείσαις χώραις κειμένας…, ὡς καί τάς ἐν αὐταῖς ὑπαρχούσας ἱεράς Πατριαρχικάς καί Σταυροπηγιακάς Μονάς εἶναι διά παντός τοῦ λοιποῦ καί λέγεσθαι καί παρά πάντων γιγνώσκεσθαι καί ἐκκλησιαστικῶς ἡνωμένας καί συνημμένας ἀναποσπάστως τῇ Ἁγιωτάτῃ αὐτοκεφάλῳ Ἐκκλησίᾳ τῆς Ἑλλάδος καί ὑπό τῆς Ἱερᾶς Συνόδου τῆς Ἐκκλησίας ταύτης διακυβερνᾶσθαι, πρός αὐτήν τε ἔχειν τήν κανονικήν και ἄμεσον ὑποταγήν καί ἀναφοράν, καί τοῦ ὀνόματος αὐτῆς μνημονεύειν. — Цит. по: Βαβούσκος. 2018.
[29] Διατηροῦνται ἀπαραμείωτα τά κανονικά δικαιώματα τοῦ Οἰκουμενικοῦ Πατριάρχου ἐπί τῶν ἐν Ἑλλάδι Ἱερῶν Πατριαρχικῶν καί Σταυροπηγιακῶν Μονῶν, μνημονευομένου ἐν αὐταῖς τοῦ ὀνόματος τοῦ Οἰκουμενικοῦ Πατριάρχου καί ἑκάστοτε ὑπό τῆς Ἱερᾶς Συνόδου τῆς Ἐκκλησίας τῆς Ἑλλάδος διά τοῦ Προέδρου αὐτῆς ἀνακοινουμένης πρός τόν Οἰκουμενικόν Πατριάρχην τῆς ἐκλογῆς τῶν νέων Ἡγουμενοσυμβουλίων τῶν Μονῶν τούτων. — Цит. по: Βαβούσκος. 2018.
[30] Viz.: Ἐλπιδοφόρος. 2014.
[31] Viz.: Βαβούσκος. 2018; Послание Митрополита Деркийского Апостола Высокопреосвященному Митрополиту Пражскому Михаилу от 20.01.2020 г. (https://orthochristian.com/128904.html); Κυριαζόπουλος. 2020.
[32] Καὶ ὥστε τοὺς τῆς Ποντικῆς, καὶ τῆς Ἀσιανῆς, καὶ τῆς Θρᾳκικῆς διοικήσεως Μητροπολίτας μόνους, ἔτι δὲ καὶ τοὺς ἐν τοῖς βαρβαρικοῖς Ἐπισκόπους τῶν προειρημένων διοικήσεων χειροτονεῖσθαι ὑπὸ τοῦπροειρημένου ἁγιωτάτου θρόνου τῆς κατὰ Κωνσταντινούπολιν ἁγιωτάτης Ἐκκλησίας. — Σύνταγμα. 1992. Τ. 2. Σ. 281.
[33] τὸν ἔξαρχον τῆς διοικήσεως ἢ τὸν τῆς βασιλευούσης Κωνσταντινουπόλεως θρόνον. — Σύνταγμα. 1992. Τ. 2. Σ. 237, 258.
[34] Σύνταγμα. 1992. Τ. 2. Σ. 41–42; Τ. 6. Σ. 257–258.
Foto: Anatoly Kuzichev
